Gustáv Husák

Gustáv Husák (původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka, dnes část Bratislavy – 18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý komunistický politik, který v letech 1975-1989 zastával úřad prezidenta Československé republiky.

Životopis Gustáva Husáka

Mládí

Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka (1881-1962) a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové (1882-1914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustín. Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil. Od roku 1929 pobýval Husák v bratislavských internátech. Během práce ve studentském hnutí poznal v roce 1935 svoji budoucí první manželku Magdu Lokvencovou. 1. září 1938 se s ní oženil. Měli spolu syny Vladimíra (* 23. října 1944 Moskva) a Jána (1946-2004). Jeho první manželství skončilo rozvodem v roce 1960. Magda Husáková Lokvencová zemřela v roce 1966.

Po smrti své první ženy se Husák seznámil v roce 1966 s Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, která byla o deset roků mladší než on. Viera Husáková zahynula 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti.

Studia

V letech 1925-1933 studoval na Masarykově (dnešním Grösslingově) gymnáziu, kde patřil mezi premianty. Maturoval s vyznamenáním. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, měl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1937 absolvoval s vyznamenáním vysokoškolské studium. V roce 1938 byl promován a získal akademický titul JUDr. (doktor práv). Poté pracoval jako právnický koncipient v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise.

Později se uváděl i s titulem CSc. (kandidát věd). Vědecký titul kandidáta věd (CSc.) získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě.

Válečné období

Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova Slovenského státu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců a 2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem). Byl rovněž místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z léta 1944 se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučoval, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. V pozdější době zdůvodňoval Husák dopis tím, že se snažil jen vyvíjet tlak na čs. exilovou vládu v Londýně, aby uznala slovenské národní požadavky, a měl tedy již tenkrát zastávat stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v  tomto svazku značnou autonomii.

Období 1945 až 1948

Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací.

V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 Husák navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti – SNB), tak tajné policie (StB). Po únoru 1948 navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.

Věznění

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců.

Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v sobotu 24. dubna 1954 byl v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství,odsouzen za velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Po odsouzení čekal na přesun do věznice v Leopoldově v tajné věznici StB v prostorách bývalého Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali i přes mučení žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po Stalinově a Gottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že Husák unikl trestu smrti.

Rehabilitace

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného Husák propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.

Po roce 1968

Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kterých se zúčastnil jako člen československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody, zvolil Husák pragmatický přístup a stal se tím mužem, kterému posléze dal sovětský vůdce Leonid Brežněv přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu, zvláště před Alexandrem Dubčekem. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ. Do května roku 1971 byl formálně jejím prvním tajemníkem, poté se stal generálním tajemníkem KSČ. V této funkci setrval až do prosince 1987.

Prezident ČSSR

Po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce a tzv. volbách nového prezidenta v roce 1975 se Gustáv Husák stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československé socialistické republiky (ČSSR).

Za Husákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k tzv. normalizaci ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často bezcharakterní kariéristé, což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti. Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem šedesátých let. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se víceméně „dobrovolně“ zúčastňovala) naprosto nesvobodných a zmanipulovaných „voleb“. Lidé byli ochotní v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv, a to výhradně podle vůle vládnoucí KSČ. Husákova normalizace se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka obnovených v letech 1968 – 1969.

Husák byl trojnásobným nositelem titulu Hrdina Československé socialistické republiky (Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR vyznamenán v roce 1969, 1973 a 1983) a titulu Hrdina Sovětského svazu.

Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat Husákův zdravotní stav. Byl až do smrti velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. V roce 1987 se vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Miloš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál.

Abdikace prezidenta

Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince téhož roku Čalfovu „vládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z tehdejších československých politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím, a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu.

Konec života

Dne 18. listopadu 1991 pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období.

V kultuře a jazyce (eponymie)

  • Směs češtiny a slovenštiny, kterou Husák často hovořil, se někdy označuje husákovština.
  • Děti narozené během začátku Husákovy vlády, zejména v první polovině 70. let, se v publicistickém slangu označují Husákovy děti.
  • Žižkovskému vysílači v Praze se někdy přezdívá Husákův prst.
  • Husákovo ticho – Těšnovský silniční tunel v Praze vzniklý zahloubením nábřežní komunikace před tehdejší budovou sídla ÚV KSČ

Použité zdroje:

Přispěvatelé Wikipedie, Gustáv Husák [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 6. 03. 2017, 21:31 UTC, [citováno 24. 03. 2017] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gust%C3%A1v_Hus%C3%A1k>

Text je dostupný pod <a href=“http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs“ target=“_blank“ rel=“nofollow“>licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported</a>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *