Edvard Beneš

Edvard BenešEdvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935-1948, resp. v letech 1935-1938. V období tzv. Druhé republiky a německé okupace v letech 1938-1945 žil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa působil jako mezinárodně uznaný exilový prezident republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945-1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během druhé světové války.

Životopis Edvarda Beneše

Mládí a studium

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako Eduard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843-1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840-1909), roz. Benešové. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojta Beneš. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896-1904); bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou (tehdy Annou Vlčkovou). Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy.

Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (École libre des sciences politiques, dnešní Institut d’études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). V témže roce mu v lednu zemřela maminka a 6. listopadu si vzal Hanu, svatba byla na Vinohradech v kostele sv. Ludmily; v matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. V roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila.

Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.

Politická činnost Edvarda Beneše

První československý odboj

Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna.

Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti poměrů o celkové politické situaci ve světě.

Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině.

Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

První Československá republika

Koncem října 1918 zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).

Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Samotného Beneše nicméně trápil fakt, že zatímco Československo uznávalo Sovětský svaz; Rumunské vztahy s východním sousedem byly velmi špatné a jugoslávsko-sovětské vztahy v podstatě neexistovaly, neboť Království Jugoslávie SSSR neuznávalo.

V letech 1921-1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919-1926 a 1929-1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Pro zvolení Beneše hlasovali i někteří poslanci KSČ.

Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. O samotné smlouvě mluvil i v rozohovoru pro sovětský deník Pravda, s tím, že jej považoval jako symbol návratu Ruska do Evropy. Všechna média v SSSR dohodu s Československem, kterou Beneš podepsal, vřele vítala.

Sám Beneš se neobával, že by jeho kroky vůči SSSR ohrožovaly pozici Československa, nebo jej snad příliš přibližovaly k jeho vlivu. Byl přesvědčen, že vše, co činí, činí stejně tak, jako je tomu v případě Francie.

Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, byl Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem „19“ (zmiňovaným v jedné depeši), které prý patřilo Benešovi. Obdobná tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. V roce 2008 informaci o Benešově předválečné spolupráci se sovětskou tajnou službou zveřejnil na základě zprávy ruské Služby vnější rozvědky i slovenský deník Pravda, i když se vyskytují pochybnosti o důvěryhodnosti sovětských archivních dokumentů. Sovětského zdroje uvádí jako agenta s krycím jménem „19“ Edvarda Beneše. Někteří zahraniční autoři jako Eduard Mark a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno „19“ měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins. Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno „19“ i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943. Dokumenty, které v roce 2009 zveřejnil bývalý důstojník KGB Alexander Vasiljev, ukázaly, že krycí jméno „19“ patřilo pracovníkovi amerického ministerstva zahraničních věcí Laurenci Dugganovi.

Po Mnichovu

Po přijetí Mnichovské dohody 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly. Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a vice versa), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka).

Léta 1945 až 1948

Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.

Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR, směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu.

20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk. Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize. Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici. Komunisti v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku). Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13, pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením.

V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo.

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.

Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Polemika

Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti,.

Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Věřil, že západní země přimějí SSSR k umírněnější politice prostřednictvím obchodního tlaku. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je „praktická sociologie“ a že jeho politika je vědecká.

Použité zdroje:

Přispěvatelé Wikipedie, Edvard Beneš [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 19. 03. 2017, 10:03 UTC, [citováno 24. 03. 2017] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Edvard_Bene%C5%A1>
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *