Adina Mandlová, vlastním jménem Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, v Německu známá pod pseudonymem Lil Adina, (28. ledna 1910 Mladá Boleslav – 16. června 1991 Příbram) byla česká filmová a divadelní herečka.
Její život byl mimořádně bouřlivý. Byla krásná, inteligentní, obdivovaná. „Sex symbol“ 30. let, její jméno spolehlivě plnilo sály. Zároveň se však jednalo o nešťastnou a psychicky nevyrovnanou ženu. Po válce byla poměrně zbytečně podezřívána z kolaborantských styků s německými okupanty.
Životopis Adiny Mandlové
Pocházela z rodiny c. k. inspektora státních drah Jana Mandla, který po třech synech toužil po narození dívky. Již od útlého dětství byla otcem až nekriticky hýčkána a podporována v uměleckých zájmech. Své zvláštní jméno dostala, protože podle jeho mínění měla předurčenou skvělou budoucnost. O její výchovu se staral výhradně otec a od čtyř let hrála na klavír. Otec ji velmi rozmazloval a všichni jí museli vykat, ale ona odpovídala tykáním. Když jí bylo osm let, otec zemřel a ona tak ztratila své dobré postavení a naopak hrát na klavír už měla zakázáno.
Období puberty
Po smrti otce se rodinné poměry velice zhoršily. Matka si našla několik strýčků, kteří rodinu podporovali. To však nestačilo, a tak rodina pořádala loupežné výpravy do zahrad a polí. Mandlovi také pronajímali pokoje své vily studentům. Když bylo Adině čtrnáct let, matka si našla nového přítele. V šestnácti Adinu poslali do pařížského dívčího penzionátu, kde se naučila vařit a zdokonalila svou francouzštinu a němčinu. Po dvou letech byla vyloučena za špatné chování a začala se věnovat herectví.
Pozdější život
Již v 16 letech si našla milence a chodila s ním po nočních barech. Ve francouzském penzionátu si našla dalšího, s nímž otěhotněla, načež absolvovala potrat. Pak se stala milenkou režiséra filmu Život je pes Huga Haase. Po roce 1939 měla vztah s Fredem Scheinerem-Svítilem, on ji však opustil a ona se proto pokusila o sebevraždu. Po uzdravení se vrhla do bezstarostného užívání si života, takže vznikla průpovídka „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové.“ Poprvé se Adina provdala za malíře Zdeňka Tůmu, v tomto rozhodnutí lze hledat i trochu zištný motiv, neboť Tůma byl levicově smýšlející – Adina se domnívala, že si tak napraví špatnou reputaci. – Lidé ji totiž začali vnímat jako příliš německy orientovanou. Tůma však po roce spáchal sebevraždu. Když se to Adina dozvěděla, volala jako první své skutečné přítelkyni Nataše Gollové, která ji také údajně jako jediná tykala. Jejich přátelství trvalo jen do doby, kdy Gollová přebrala Mandlové milence. V divadle se později sblížila s hercem Vladimírem Šmeralem, se kterým čekala i dítě, avšak holčička se narodila mrtvá. Šmeral byl ženatý s Marianne, bývalou tanečnicí u E. F. Buriana, která byla Židovkou a manželství s árijcem ji chránilo určitou dobu před zatčením nebo koncentračním táborem. Ze strany Mandlové ke Šmeralovi šlo o velkou lásku, vztah z druhé strany není možno bezpečně označit, Šmeral se od Mandlové po válce distancoval.
Život v emigraci
Během války byl její přítel Svítil odvezen do koncentračního tábora. Během války sice Mandlová natočila jen jeden německý film, v hojné míře však udržovala osobní kontakt s řadou představitelů okupační moci. Po válce proto byla zatčena a obviněna z kolaborace. Pro nedostatek důkazů byla nakonec propuštěna. Jelikož nemohla najít angažmá, odešla do Anglie s Josefem Kočvárkem, za kterého se provdala, aby dostala pas a vízum. Zde se krátce na to jako přátelé rozešli a Adina se znovu provdala za boháče Geoffreyho, s kterým žila jen krátce, a tak se na počátku 50. let 20. století znovu rozvedla. V Anglii získala kvůli svému přízvuku a minulosti jen pár menších rolí (židé žijící v Anglii jí nemohli odpustit její údajnou kolaboraci s nacisty). Poté se seznámila s modním návrhářem Benem Pearsonem, který byl homosexuál; intimně spolu proto žili jen sporadicky, přesto se v roce 1954 vzali a zůstali přáteli až do Benovy smrti. Krátce se Adina věnovala sochařství, kterého musela pro nemoc zanechat.
V roce 1966, poprvé od své emigrace v roce 1948, se vrátila do Československa, aby v alternaci s Nelly Gaierovou hrála hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly!. Zúčastnila se několika zkoušek. Podle řady tehdejších pamětníků se však při zkouškách rychle odhalila hereččina divadelní nezkušenost a nedostatečnost. Roli proto nakonec nedostala. Po návratu do Anglie pracovala v obchodě svého manžela. Ve stáří tento obchod prodali a odstěhovali se na Maltu. Zde byla spokojená a žili zde v klidu až do doby, kdy se na Maltě změnily hospodářské a politické podmínky. S Benem tehdy odešla do Kanady, kde za pomoci Josefa Škvoreckého v jeho nakladatelství ’68 Publishers vydala své paměti v knize Dneska už se tomu směju. Mandlová zde nebyla nijak šťastná. Kanadskou a celkově americkou společnost vnímala jako plytkou a povrchní. Jejich finanční situace se v průběhu let vlastně už jenom zhoršovala. S rostoucím věkem samozřejmě nelibě nesla i přezíravost západní společnosti vůči seniorům.
Adina Mandlová ve stáří
V Kanadě žila až do doby, kdy její manžel v roce 1990 zemřel a Adina se rozhodla již ve vysokém věku a nemocná na závěr života vrátit do Československa. Zde byla za pomoci příbuzných a známých umístěna nejprve do Karlových Varů, u své švagrové Vlasty Mandlové Karbanové, brzy však na zámek Dobříš u Příbrami. Hned po návratu do Československa dostala Adina nabídku od Ondřeje Suchého k natočení dokumentu o ní, ten však nakonec nebyl natočen, neboť Adina těsně před začátkem natáčení zemřela. Adina Mandlová zemřela 16. června 1991 v příbramské nemocnici po krátké hospitalizaci na mužském chirurgickém oddělení ve věku 81 let. Její popel byl rozptýlen na hřbitově v jihočeské Blatné.
Herecká kariéra Adiny Mandlové
Film
První hereckou příležitost dostala hned na počátku třicátých let od zcela podprůměrného režiséra Josefa Medeotti – Boháče v jeho jediném zvukovém filmu Děvčátko, neříkej ne!, kde pronesla pouze jedinou větu. Zanedlouho se objevily další nabídky, avšak skutečný zlom v kariéře mladé nezkušené herečky znamenalo až setkání a dlouhodobé partnerské soužití s Hugem Haasem, s nímž Mandlová spolupracovala celkem na sedmi snímcích. Hned první společný film Život je pes předznamenal její hereckou stylizaci na několik příštích let. Zpočátku představovala spíše přirozený typ, přitahující především svým atraktivním zevnějškem. Ve filmech jako Mazlíček, Nezlobte dědečka nebo Děvčata, nedejte se! tak opakovaně ztvárňovala prototyp mladé, moderní, ironické a sportovně založené dívky. O něco později se přehrála do postav mondénních, zhýčkaných žen z vyšší společnosti (Velbloud uchem jehly, Švadlenka, Kristian). K odhalení jejího dramatického talentu a k obměně dosti schematického výrazového repertoáru významně přispěl podobně jako v případě Lídy Baarové a Nataši Gollové zejména Otakar Vávra. Ve filmech Kouzelný dům, Pacientka dr. Hegla či Šťastnou cestu se dokázala vesměs úspěšně vypořádat s náročnějšími psychologickými charaktery žen, ocitajících se v mezních životních situacích. Po odchodu do exilu se jí již nepodařilo na násilně přerušenou a slibně se vyvíjející kariéru nijak navázat.
Divadlo
Je sice známá hlavně svými filmy, její touhou však vždy bylo divadlo. Kromě několika dílčích úspěchů se jí však na divadle prorazit nepodařilo. Od roku 1939 vystupovala v Komorním divadle a v Uranii. V letech 1942-1945 byla stálým hostem v Divadle na Vinohradech a účinkovala i na jeho dalších scénách (Divadlo Na Poříčí, Komorní divadlo). Po odchodu do exilu se objevila na jevišti již jen příležitostně ve Velké Británii.
Filmografie
- Děvčátko, neříkej ne!, 1932, manekýnka
- Diagnosa X, 1933, Helena Bernhardová
- V tom domečku pod Emauzy, 1933, Apolenka Dudková
- Život je pes, 1933, Eva Durdysová
- Mazlíček, 1934, Marcela Johnová
- Ať žije nebožtík, 1935, Alice Machová
- Komediantská princezna, 1936, paní Lexová
- Švadlenka, 1936, Mici
- Velbloud uchem jehly, 1936, Nina Štěpánová
- Děvčata, nedejte se!, 1937, Vlasta
- Důvod k rozvodu, 1937, Helena Bertlová
- Harmonika, 1937, Elsa
- Kvočna, 1937, Katy Svatá
- Mravnost nade vše, 1937, Eva Karasová
- Panenství, 1937, Lily
- Poručík Alexander Rjepkin, 1937, Mathilde von Kiesewetter
- Rozkošný příběh, 1937, Věra Randová
- Svět patří nám, 1937, Markéta
- Vyděrač, 1937, Máša Lírová
- Bílá vrána, 1938, Jana Dubanská
- Cech panen kutnohorských, 1938, Rozina
- Druhé mládí, 1938, Fan Panýrová
- Ducháček to zařídí, 1938, Julie z Rispaldiců
- Krok do tmy, 1938, Eva Halerová
- Svatební cesta, 1938, Kaťa Holarová
- Holka nebo kluk?, 1939, Ada Bártů
- Hvězda z poslední štace, 1939, Emilka
- Kouzelný dům, 1939, Marie Ungrová
- Kristian, 1939, Zuzana Rendlová (Svatováclavská cena ministra průmyslu, obchodu a živností za herecký výkon)
- Nevinná, 1939, Jarmila Černá
- U pokladny stál…, 1939, Věra Hornová
- Dva týdny štěstí, 1939, Marta Urbanová
- Katakomby, 1939, Nasťa
- Pacientka dr. Hegla, 1940, Karla Janotová
- Přítelkyně pana ministra, 1940, Julie Svobodová
- Hotel Modrá hvězda, 1941, Milada Landová
- Noční motýl, 1941, Anča, zvaná Kiki (Národní cena 1942 za herecký výkon)
- Těžký život dobrodruha, 1941, Helena Rohanová
- Z českých mlýnů, 1941, Lola
- Okouzlená, 1942, Milada Jánská
- Velká přehrada, 1942, Irena Berková
- Bláhový sen, 1942, Díďa Kanská-Valentová
- Svěřuji ti svou ženu (Ich vertraue dir meine Frau an, 1943), Ellinor
- Šťastnou cestu, 1943, Helena Truxová
- Sobota, 1944, Luisa Herbertová
- The fool and the princess, 1948
- Summer day’s dream, 1949, Irina
- The master builder, 1950, Hilda
- Ghost squad (seriál), 1961
- The saint (seriál), 1962
Použité zdroje:
Přispěvatelé Wikipedie, Adina Mandlová [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 5. 12. 2016, 19:13 UTC, [citováno 16. 03. 2017] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adina_Mandlov%C3%A1>
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported