Jan Masaryk (také Jan Garrigue Masaryk, 14. září 1886, Královské Vinohrady – 10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.
Byl mimo jiné vyslancem v Londýně (1925-1938), ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě, v první („košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944-1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí.
V Únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.
Životopis, biografie Jana Masaryka
Rakousko-Uhersko
Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Královských Vinohradech. Na obecné škole měl dobrý prospěch, ale na malostranském reálném gymnáziu (v dnešní Hellichově ulici) se výrazně zhoršil. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporovaly matčiny sestry a filantrop Charles R. Crane, přítel T. G. Masaryka a zastánce československé samostatnosti. Jan nejprve žil v New Yorku a přivydělával si jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval ve Craneově slévárně v Bridgeportu ve státě Connecticut. Jeho pracovní morálka však byla špatná. Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie (mírnější forma schizofrenie). V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915-1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. Válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy.
ČSR
Po vzniku Československa byl po nějakou dobu „čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem“. 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. Od roku 1919 do října 1920 působil jako chargé d’affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky, měl talent na jazyky a osvědčil se jako vynikající řečník. V letech 1920-1925 měl funkci osobního tajemníka Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR. Současně byl od prosince 1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně.
Londýn a USA
V roce 1925 se stal čs. vyslancem v Londýně. Neměl snadný úkol, Britové tehdy ČSR považovali za umělý a nestabilní stát. Masaryk měl charisma a byl schopný řečník a zábavný společník, ovšem tyto vlastnosti mu málo prospěly, pokud si měl získat přístup do vysokých konzervativních kruhů. V roce 1938 za mnichovské krize pak musel tyto nedostatky pracně dohánět. 25. září 1938 předal Masaryk Chamberlainovi oficiální nótu, učiněnou sice jménem čs. vlády, ale koncipovanou na základě instrukcí prezidenta Beneše. Touto nótou se pokoušel ještě na poslední chvíli, ovšem bezúspěšně, zvrátit britskou politiku appeasementu.
Po mnichovské dohodě Masaryk na funkci vyslance rezignoval – formálně požádal ministerstvo o svolení k odchodu do výslužby a od 1. ledna 1939 nastoupil dovolenou; 30. prosince 1938 odplul do USA. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se přesunul do Londýna. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády.
Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách v Anglii a USA o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“ a svými relacemi si získal velkou popularitu. Masaryk byl zastáncem vysídlení Němců z Československa.
Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.
Poválečná ČSR
V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Spojených národů. V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA). Za války i po ní se s velkým nasazením zasazoval o zlepšení podmínek Židů.
Po válce se Masaryk smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. Nová orientace na Východ byla způsobena zklamáním ze „zrady“ západních spojenců v Mnichově i špatnou zkušeností s německým sousedem a stále živými vzpomínkami na německou okupaci. 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem vyjádřil loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku politice SSSR. 30. července 1945 se Masaryk vrátil z exilu do Prahy. Ministrem zahraničí zůstal i ve třech poválečných vládách Národní fronty (ve druhé Fierlingerově a v první a druhé Gottwaldově).
Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR. Byl ovšem zklamán nekompromisními sovětskými požadavky projevenými především v červenci 1947 Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa na Marshallově plánu. Tehdy měl Masaryk po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Zmiňuje to aspoň Ladislav Karel Feierabend ve svých pamětech. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina výrok nepotvrdil a vyjádřil se k němu: „Jestli to tak skutečně chápal, pak měl dle mého mínění z toho vyvodit důsledky“. Jisté je jen, že Masaryk ze svého úřadu neodstoupil. Snažil se být loajální k Benešovi i ke Gottwaldovi, ale postupně se dostával do neřešitelné situace.
Masaryk byl jedním ze tří ministrů, kterým byly komunisty v září 1947 poštou zaslány krabičky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra).
Osobní život
Dne 5. ledna 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou (celým jménem Frances Anita Crane Leatherbee, 1887-1954), dcerou podnikatele Charlese R. Cranea (1858-1939) a sestrou Richarda Cranea (12. 8. 1882 – 3. 10. 1938), amerického velvyslance v Praze. Frances měla z prvního manželství tři děti (Charles Leatherbee, Robert Leatherbee Jr. a Richard Crane Leatherbee). Bezdětné manželství s Masarykem ovšem skončilo během pěti let, v roce 1931 se rozvedli. Masaryk se dlouho stýkal s americkou spisovatelkou a hudební kritičkou Marcií Davenportovou (9. 6. 1903 – 16. 1. 1996) a slíbil jí, že pokud odejde do exilu, ožení se s ní.
Smrt Jana Masaryka
Při únorové krizi Masaryk odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí. Přitom probral některé věci s prezidentem.
Nad ránem 10. března 1948 byl Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Závěr jednoho ze znalců zní: “Konstatuji, že ho vystrčili z okna koupelny a z výšky 14,5 metru ho svrhli na nádvoří, čímž mu způsobili mnohočetná zranění, jimž na místě po pádu podlehl, tedy úmyslně jej usmrtili. Přičemž čin spáchali zvlášť surovým a trýznivým způsobem na veřejném činiteli pro výkon jeho pravomocí a pro jeho politické přesvědčení.”
Jan Masaryk byl tedy zavražděn a pachatel je dosud neznámý.
Použité zdroje:
Přispěvatelé Wikipedie, Jan Masaryk [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 18. 03. 2017, 09:27 UTC, [citováno 24. 03. 2017] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Masaryk>
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported