Božena Němcová, rozená Barbora Novotná, později Barbara Pankel (4. února 1820 Vídeň – 21. ledna 1862 Praha), byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku novodobé české prózy.
Životopis Boženy Němcové
Dětství
Příjmení Panklová (nebo německy Pankel) získala, až když si její matku Terezii Novotnou v létě roku 1820 vzal za manželku kočí Johann Pankel, původem z Rakouska. Barboře bylo tehdy – podle ustáleného datování – půl roku. V roce 1820 se Panklovi přistěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Tam se za nimi v roce 1828 nakrátko přistěhovala i její 55letá babička – Marie Magdaléna Novotná rozená Čudová (1770 Dobruška-Křovice – 1841 Vídeň) – která malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si Božena Němcová babičku velmi zidealizovala.
Od roku 1826 do roku 1830 navštěvovala Barbora Panklová školu v České Skalici.
Období 1837-1842
Již v roce 1837 jí rodiče našli ženicha Josefa Němce (1805 Nový Bydžov – 1879 Tábor) a ještě téhož roku byla slavena svatba. Josef Němec, jemuž porodila tři syny a dceru, pracoval jako komisař finanční stráže. Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a někdy malé služební horlivosti. V souvislosti s tím byl často služebně překládán a s ním se musela stěhovat i jeho rodina. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec služebně přeložen do Josefova, kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla do Litomyšle, kde se roku 1839 narodil druhý syn Karel.
Roku 1840 se léčila u doktora J. Čejky, se kterým se spřátelila a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli. V roce 1840 se přesunula celá rodina do Polné, kde byl Josef jmenován respicientem finančním expozitury. Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci v čele s hostinským a primátorem města Antonínem Pittnerem. Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české noviny Květy a Českou včelu. Podle dopisu psanému Ludvíku rytíři z Rittersberka zde poprvé dostala do ruky české knihy a knihu přeloženou do češtiny, a to pravděpodobně knihu Roberta Irwina Alhambra a spisy Josefa Kajetána Tyla. Němcovým se v Polné narodila dcera Theodora, která tu byla pokřtěna 19. června 1841. V polovině roku 1842 se přestěhovali do Prahy, kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. Zde se 2. října 1842 narodil třetí syn Jaroslav.
První literární aktivity
V Praze začala Božena Němcová pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena psát česky. Její první báseň Ženám českým byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843 v Květech. S jemným a vzdělaným básníkem Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila, ale Nebeský milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do Vídně dokončit studia. Němcová se později, po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Na fasádě domu na náměstí Míru č. 120 je pamětní deska s textem Zde žila Božena Němcová první spisovatelka česká o Domažlicko nad jiné zasloužilá. Sestry sestře. 1895. Roku 1847 se opět odstěhovali z Domažlic. Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a v roce 1850 jej přeložili až do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh.
Členkou Českomoravského bratrstva
Ještě před odchodem Josefa Němce do Uher, po pobytu v Domažlicích a Všerubech, se rodina na čas (od července 1848 do února 1850) ocitla v Nymburku, kde se Boženě Němcové dostal do rukou časopis Týdenník s článkem Co jest komunismus?. Jeho autorem byl katolický kněz a utopický socialista František Matouš Klácel. Boženu Němcovou článek natolik zaujal, že spolu se svým manželem projevila zájem vstoupit do Klácelova Českomoravského bratrstva, což bylo rakouským úřadům krajně podezřelé utopické společenství bratrské a sesterské lásky. Klácel si potom s Němcovou dopisoval a adresoval jí sedmatřicet dopisů, které v roce 1849 publikoval v Moravských novinách a později je vydal tiskem pod názvem Listy přítele k přítelkyni o půwodu socialismu a komunismu. Prostřednictvím Českomoravského bratrstva se Božena Němcová seznámila se svým dalším milencem MUDr. Janem Helceletem, jemuž říkala „bratr Ivan“.
V roce 1851 pobývala Němcová s dětmi v lázních Na Horách u České Třebové, kam ji pozval Klácel. Zde se opět setkala i s Helceletem, ale zřejmě mezi nimi došlo k rozporům, jelikož od té chvíle Helcelet ve své korespondenci s přáteli nazýval Němcovou posměšně „slezinou“ (snad proto, že si často stěžovala na chorobu tohoto orgánu). Českomoravské bratrstvo, které mělo pěstovat lásku, se nakonec neslavně rozpadlo a svou roli v tom zřejmě hrála i Klácelova žárlivost na vztah Němcové s Helceletem. Rozčarování z nevydařeného vztahu s Helceletem nemělo dlouhého trvání a hned roku 1851 se Božena Němcová zamilovala do MUDr. Dušana Lambla, který ošetřoval jejího syna Hynka, umírajícího na tuberkulózu. Vztah rychle skončil, když Josef Němec nalezl u manželky Lamblův milostný dopis a ztropil manželce hroznou scénu. Roku 1852 odjela Němcová za manželem do Uher a přitom navštívila kromě Moravy také Slovensko, kde sbírala podklady o zvycích, kultuře a jazyce tamějšího venkovského lidu a kam se pak v 50. letech opakovaně vracela. Tyto cesty a pobyt na Slovensku finančně podporoval hrabě Hanuš Kolowrat Krakovský. V následujících letech podnikla několik dalších cest také do Uher. Roku 1853 zemřel její syn Hynek.
Roku 1854 se Němcová znovu zamilovala, a to do mladého studenta lékařství Hanuše Jurenky. Jeho rodiče tomuto vztahu samozřejmě nepřáli a Hanuš musel z Prahy odejít do Polska, aby na ni mohl zapomenout. Roku 1853 byl Josef Němec odvolán ze své funkce; nejprve mu byl plat snížen na polovinu, později byl zastaven úplně. Josef Němec se ocitl bez práce a jeho žena proto byla donucena hledat pomoc u známých v Praze, avšak často neúspěšně. Právě v této době napsala povídku Babička. Tehdy bydlela v Ječné ulici čp. 516/28 a později ve Vyšehradské ulici čp. 1378/45 (pod Emauzy). Na obou domech byly později umístěny pamětní desky. V této době se sblížila s májovci. Jinak se ale stáhla do ústraní, objevila se pouze na pohřbu Karla Havlíčka Borovského roku 1856; na jeho rakev údajně položila trnovou korunu jako symbol mučednictví.
Seznámila se se sestrami Rottovými, spisovatelkami Karolinou Světlou a Sofií Podlipskou.
Neradostné manželství
V roce 1856 obdržel Němec místo účetního oficiála ve Villachu v Korutanech. Když po čase požádal o povýšení, byl odmítnut a navíc obviněn ze zpronevěry. Nakonec byl penzionován a vrátil se do Prahy, kde ho čekal ostrý spor s manželkou. Příčinou se tentokrát stala budoucnost dětí, na kterou měli manželé rozdílné názory. Němec po těchto rozporech sepsal koncept žádosti o rozvod.
Děti nakonec spolu se svou matkou dosáhly svého a otce neposlechly – syn Karel se šel učit zahradníkem do Rájce nad Svitavou a Jaroslav odjel studovat do Mnichova na výtvarnou akademii. Den před jeho odjezdem zbil rozzuřený Josef Němec svoji manželku tak, že musela hledat pomoc na policii. Manželé se poté opakovaně usmiřovali a zase hádali. K dalším hádkám došlo ve chvíli, kdy byl syn Jaroslav z Mnichova vypovězen, protože neměl žádné finanční prostředky. V Praze si sehnal místo u fotografa, ale když jednou nepřišel večer včas domů, vypukla mezi jeho rodiči další dramatická hádka a Božena Němcová musela před svým manželem opět utéci. Od té chvíle už se Božena Němcová odmítala se svým manželem znovu usmířit a roku 1861 odešla do Litomyšle, kde se pokoušela živit prací pro nakladatele Augustu, když připravovala vydání svých spisů. V té době ale byla již vážně nemocná a finanční nouze a zdravotní stav ji donutily k návratu do Prahy k manželovi. První sešit II. vydání jejího nejslavnějšího díla Babička (I. vydání vyšlo v roce 1855) dostala den před svou smrtí. Zemřela 21. ledna 1862 v domě U Tří lip (dnešní ulice Na Příkopě čp. 854/14).
Pravdou ovšem je také to, že k neradostnému manželství kromě evidentní intelektuální a povahové rozdílnosti obou dvou manželů přispěla Němcová svými milostnými avantýrami.
Chudoba
Božena Němcová prožila mnoho let svého života, zvláště na jeho sklonku, v ponižující chudobě a často i v hladu. Nelze však nepodotknout, že odmítla místo ředitelky vyšší české dívčí školy.[zdroj?] Smutný je přesto její povzdech: „Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží.“ Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci, jelikož Němcová nedovedla s penězi hospodařit, kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobu Václava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové údajně přeneseny na současné místo (hrob 2B-12, reliéfní plaketa od Tomáše Seidana). Její muž byl pohřben v roce 1879 na dnes již zrušeném hřbitově u kostela sv. Filipa a Jakuba v Táboře. Zemřel tam ve svých 74 letech na srdeční záchvat u syna Karla a jeho rodiny, kteří bydleli na Křižíkově náměstí. Karel Němec byl profesorem na místní reálce a pracoval i v tamější botanické zahradě.
Datum narození, původ
Starší životopisná literatura o Boženě Němcové nezpochybňovala Terezii a Johanna Panklovy jako rodiče, ani 4. únor 1820 jako datum jejího narození. Stejně tak nebyl zpochybňován věk matky 14 let v době narození její nejstarší dcery.
V roce 1973 vyšla publikace Pravda o matce Boženy Němcové, ve které autoři prokázali, že matce Boženy Němcové bylo v roce 1820 již 22 let. Stejně tak se badatelé domnívají, že se Božena Němcová narodila dříve, než v roce 1820 (či alespoň, že datum jejího narození je nejisté). Domněnku o tom, že Božena Němcová byla šlechtického původu, vyslovil poprvé Karel Pleskač a po něm Jarmil Krecar. Hypotézu, že Božena Němcová byla nemanželskou dcerou vévodkyně Kateřiny Zaháňské, však odborníci vyloučili.
Někteří badatelé, zejména Helena Sobková, však zastávají detailním studiem podložený názor, že se mohlo jednat o dceru mladší sestry Kateřiny Zaháňské, Dorothey von Biron (v době možného narození dítěte na podzim 1816 již hraběnky de Talleyrand-Périgord). Podle nového zdroje se z jejího vztahu s hrabětem Karlem Janem Clam-Martinicem (1792-1840) skutečně ve francouzských lázních Bourbon-l’Archambault narodila nemanželská dcera.
Na druhou stranu existují i argumenty proti teoriím o šlechtickém původu Boženy Němcové. Např. Jaroslav Šůla tuto možnost kategoricky popírá. Navíc se domnívá, že dítě narozené ve Vídni v roce 1820 nemusela být pozdější Božena Němcová. Ta se podle jeho hypotézy mohla narodit ve Slezsku v květnu 1818.
Dílo Boženy Němcové
Poezie
První díla byly básně:
- Slavné ráno
- Ženám českým
- Moje vlast
Povídky a další kratší prózy
- Barunka (1853) – poprvé vyšla v kalendáři Koleda
- Cesta z pouti
- Čtyry doby, vydáváno bylo také pod názvem Čtyři doby
- Devět křížů
- Divá Bára (1856) – poprvé vyšla v kalendáři Česká pokladnice
- Dlouhá noc
- Dobrý člověk (1858) – poprvé vyšla v časopise Posel z Prahy
- Domácí nemoc
- Dopisy z lázní Františkových
- Hospodyně na slovíčko
- Chudí lidé – vytváří nový typ hrdiny, a sice z prostředí, kde se setkávají různé společenské vrstvy
- Chyže pod horami
- Karla – (1855) – poprvé vyšla v almanachu Perly české, odehrává se v chodské vesnici Stráž
- Obrázek vesnický
- Pan učitel – poslední dokončená povídka
- Pomněnka šlechetné duše
- Rozárka
- Selská politika
- Sestry (1855) – poprvé vyšla v almanachu Lada Nióla
- Silný Ctibor
- Čertík
Pohádky
Němcová byla schopnou vypravěčkou, a tak ji přátelé vybízeli, aby své pohádky sepsala a vydala. Nabádali ji, aby dokumentárně zaznamenala to, co bylo z českého pohádkového bohatství uloženo v její paměti. Znala mnoho pohádek, hodně si jich zapamatovala z dětství. Četla také německé sbírky pohádek, legend a pověstí. České pohádky byly její první samostatně vydané literární dílo. Získávala zkušenosti, rozvíjela svoje tvůrčí a vypravěčské schopnosti.
Národní báchorky a pověsti (1845 – 1848)
Na vydávání pohádek se dohodla s nakladatelem Jaroslavem Pospíšilem, vydávala je po sešitech. První sešit vyšel 1. července r. 1845, druhý na podzim 1845, třetí a čtvrtý díl byl psán v zimě 1845 – 1846, kdy nejvíce sbírala materiál z okolí Domažlic. Pátý svazek vyšel v září 1846, šestý pak na podzim 1847. Sedmý svazek vyšel až v listopadu 1848. Druhé, rozšířené vydání, vyšlo v letech 1854 -1855.
Tematicky se skladby opírají o podání ze severovýchodu Čech a oblasti Chodska (třetí až sedmý sešit). Dvanáct pohádek z prvních dvou sešitů nejsou vzniklé zapsáním lidových motivů, ale jsou umělé.
Nejznámější pohádky
- Neohrožený Mikeš – zfilmováno jako O statečném kováři
- O Popelce
- Čertův švagr
- Sedmero krkavců
- Princ Bajaja
- Čert a Káča
- O Perníkové chaloupce
- O princezně se zlatou hvězdou
- Šternberk – zfilmováno jako Jak si zasloužit princeznu
- Potrestaná pýcha – zfilmováno jako Pyšná princezna
- O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku – zfilmováno jako Princ a Večernice
- O chytré princezně a Spravedlivý Bohumil – zfilmováno jako Čertova nevěsta
- Chytrá horákyně
- O Smolíčkovi
- O kohoutkovi a slepičce
- O zlatém kolovrátku
- O hloupém Honzovi
- Alabastrová ručička
- O mluvicím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních
- O Nesytovi
- Pohádka bez konce
- Jak se Honzík učil latinsky
- O labuti
- Divotvorná harfa
- O zakletém hadovi – zfilmováno pod stejným názvem
- Jak Jaromil ke štěstí přišel – novelistický počátek vypravuje o synu uhlíře, kterého týrá macecha. Popisuje jeho zálibu v zahradnictví, zimní život obyčejných lidí, kdy si předli, tkali, šili a také rozhovor Jaromila s otcem o povolání. Jaromil chtěl být jedině zahradníkem, to se otci nelíbilo. Jednou, když byl na pastvě, zavedl ptáček Jaromila ke skále, kde byl vstup do tajné říše. Byla to pestrobarevná říše s pidmimužíky a děvčaty, která se starala o zahradu a zámek. Po říši Jaromila provedla králova dcera Narciska. Zanedlouho musel Jaromil říši opustit, před odchodem dostal od vodní víly škebli s perlou, od ohnivé dívky lahvičku s ohněm a od Narcisky zlatou pecku a růžové listí, které se změní na zlato. Jakmile vyšel ven, zjistil, že uběhlo deset let. V zámku našel práci jako zahradník, a těmi třemi dary uzdravil nemocnou princeznu, kterou si pak vzal za ženu. Líčení podzemní říše a zjevování víl je velmi vroucné a líbezné, děj je živý a svěže psaný stylem kouzelných povídek. Němcová vložila do pohádky svoje dětské sny a kouzelné ideální říši a dodala jim zvláštního půvabu obrazem ideální rovnosti lidí a podzemního ráje, jenž je pramenem života země.
Význam Národních báchorek a pověstí pro rozvoj české literární tradice vyzdvihovali již J. K. Tyl, K. Havlíček a K. Sabina.
Slovenské pohádky a pověsti (1857 – 1858)
Se slovenským folklorem se seznámila při návštěvách manžela na Slovensku. Adaptovala zápisy slovenských překladatelů. Při překladu do češtiny ponechávala dialogy ve slovenštině. Převaha kouzelných pohádek, ústní vyprávění bylo uchováno věrněji než v českých pohádkách.
Nejznámější pohádky
- O dvanácti měsíčkách
- Sůl nad zlato
- O bačovi a šarkanu
Zájem o lidový život přenesla Němcová v posledním desetiletí života i na širší slovanskou oblast. Překládala ukázky lidové slovesnosti, hlavně slovinské, srbské a bulharské. Myšlenka sestavit soubor slovanských pohádek zůstala neuskutečněna.
Větší prózy
- Babička (1855) – světově proslulé dílo napsané po smrti syna Hynka. Podle některých badatelů Němcovou k sepsání této povídky inspirovala Pěstounka Františka Jana Mošnera. Popisuje zde vzpomínky na šťastné dětství prožité v ratibořickém údolí. Ústřední postavou díla je babička (Marie Magdaléna Novotná) – silně zidealizovaná, stala se symbolem dobra a lásky. Kniha začíná příjezdem babičky na Staré Bělidlo, další kapitoly popisují život na samotě a obyvatele ratibořického údolí. Babička svojí morální hodnotou výrazně převyšuje ostatní lidi, a to ze všech vrstev. Většina postav – včetně kněžny (vévodkyně) ze Zaháně, která je také výrazně zidealizovaná – je historicky doložena. Dílo vyznívá optimisticky, a to i přes babiččinu smrt. Objevuje se tu i postava, která do kompozice díla víceméně nezapadá – šílená Viktorka. Další postavou je mladá komtesa Hortenzie, která jako by zajišťovala určitou realitu světa v tomto díle. Němcová dala tomuto svému nejslavnějšímu dílu, přeloženému do mnoha jazyků, podtitul Obrazy venkovského života.
- Pohorská vesnice (1855)
- V zámku a v podzámčí (1856)
Cestopisy
- Z Uher
- Vzpomínky z cesty po Uhrách
- Obrazy ze života slovenského
- Kraje a lesy na Slovensku
Z Domažlicka
- Obrazy z okolí Domažlického – publicistická próza, snaha o zachycení folklóru, obyčejů a zvyků. Dostupné online.
- Selská svatba v okolí Domažlic
- O prostonárodním léčení na Domažlicku
Zdroj z nichž čerpá životopis Boženy Němcové:
Přispěvatelé Wikipedie, Božena Němcová [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 19. 12. 2016, 17:13 UTC, [citováno 20. 12. 2016] <Wikipedia.cz>
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported