Karel Čapek

PhDr. Karel Čapek (9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a fotograf.

Životopis Karla Čapka

Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě UK v Praze a získal doktorát. V letech 1910 – 11 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně.

Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše), brzy však přešel k novinařině. Jako vychovatel údajně působil pouze tři měsíce. Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech (1917-1921), Nebojsa (1918-1920), Lidových novinách (od r. 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému (protimasarykovskému) směřování listu.

V letech 1921-1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925-1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.

26. srpna 1935 se na vinohradské radnici oženil s herečkou a dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou.

Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.

Po vzpamatování se z prvotního šoku se snažil o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938.

Poslední tři roky svého života prožil ve Strži u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Dnes je zde jeho památník. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.

Zajímavosti

Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka.

Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií v Dášeňce svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další pátečníci). Paradoxně – amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky. Dášeňka čili Život štěněte z roku 1933 vyšla v několika desítkách vydání.

Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v r. 1981 věnovali Náprstkovu muzeu (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po r. 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.

Autorství slova „robot“, které se s divadelní hrou R.U.R. rozšířilo po světě, je připisováno jeho bratru Josefu, který mu toto slovo poradil na návštěvě u otce v Trenčanských Teplicích. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“. Slovo robot je slovanského původu, vzniklo ze slovesa robotovat (pracovat).

V roce 1989 byl uveden do kin jeho životopisný film Člověk proti zkáze, který režíroval Štěpán Skalský a Jaromír Pleskot. Hlavní postavu Karla Čapka zde ztvárnil Josef Abrhám, jeho bratra Josefa zde hrál František Řehák, Olgu Scheinpflugovou pak hrála Hana Maciuchová, postavu T. G. Masaryka si v něm zahrál Svatopluk Beneš.

Teprve v roce 2009, tedy až 70 roků po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma pacifismu a odpírání vojenské služby brněnský advokát Jindřich Groag. Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.

Celkem byl sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, v letech 1932 až 1938.

Dílo

Svoji literární tvorbu zahájil před první světovou válkou, zpočátku tvořil se svým bratrem Josefem, který byl především malířem. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jeho filosofické a estetické vzdělání, především pragmatismus a expresionismus, dále ho velmi ovlivnila vědeckotechnická revoluce, v mnoha dílech vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem.

Typickým znakem jeho děl je využívání obrovské slovní zásoby, používání neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí. Čapek uměl velmi dobře využívat českého jazyka a jeho zvláštností.

V dílech K. Čapka se uplatňuje individualistický přístup, a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Jeho dílo samozřejmě také ovlivnila první světová válka a později blížící se druhá světová válka.

Jeho dílo je velmi obsáhlé, a tak bývá z praktických důvodů děleno na dvě základní části:

• část zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince a jehož prostřednictvím se Karel Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání, mnohost pohledů na realitu, zabývá se noetikou (Boží muka, noetická trilogie…).
• utopická část – sem řadíme jeho utopické romány a dramata, ve kterých Čapek kritizuje společenské problémy celé moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu. Pro tato díla bývají oba bratři Čapkové považováni za předchůdce sci-fi literatury.

Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech tuto tendenci opustil.

Jeho novinářská činnost je velmi zajímavá. Novinařina mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Je třeba říci, že jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů. A to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností.

Jeho působení v tisku je spojeno především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, které později vycházely v různých souborech. Dále se vyjadřoval k aktuálním problémům – sloupky. Tento novinářský žánr vymyslel Karel Poláček.

Vzhledem k jeho přátelství s T. G. Masarykem, kterého si velmi vážil, se ale stal v Hovorech pouhým zapisovatelem. Lze tvrdit, že Karel Čapek psal velmi promasarykovsky a stal se jakýmsi oficiálním, hradním novinářem.

Próza

• Zářivé hlubiny (1916) – jedná se o knižní vydání jeho povídek otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem
• Boží muka (1917) – filosofické povídky, které se zamýšlejí (filosofují) nad záhadami lidské duše a osudovými náhodami v životě člověka. První kniha, kterou Karel Čapek napsal sám
• Krakonošova zahrada (1918) – jedná se o knižní vydání jeho próz otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem. Většina prací pochází z let 1908-1911.
• Kritika slov (1920) – v tomto díle pomocí sloupků podrobil rozboru frázi a její zneužití.
• Trapné povídky (1921) – skepticky uvažuje o smyslu lidské existence a jeho duševna.
• Továrna na absolutno (1922) – fejetonový román. V tomto románu lidstvo získá od českého vynálezce, inženýra Marka, vynález motoru, kterému může jako palivo sloužit jakákoliv látka a kterou spálí beze zbytku. Spolu s tímto zdrojem energie lidstvo postupně získá blahobyt. Při spalování se ale uvolňuje záření – absolutno, které dělá z lidí náboženské fanatiky. Postupně těchto lidí přibývá a s tím začíná chaos. Nakonec vypuká válka, která končí úplným vyčerpáním, pak si teprve lidé uvědomí viníka a všechny motory zničí.
• Krakatit (1922) – román. Ing. Prokop objeví novou, velmi silnou trhavinu, schopnou zničit celý svět. Jeho přítel Tomeš, získá kvůli penězům tajemství krakatitu a uteče. Prokop se ho vydá hledat, aby zabránil zneužití. Na konci se setkává s pohádkovým stařečkem a rozmlouvají spolu o smyslu života. Závěr je postaven na myšlence, že člověk nemá dělat velké skutky, ale jen takové, které mu mají sloužit. Dvakrát zfilmováno Otakarem Vávrou pod názvy Krakatit (1948) a Temné slunce (1980).
• O nejbližších věcech (1925) – knižní vydání jeho sloupků, drobné úvahy
• Skandální aféra Josefa Holouška (1927) – satirické povídky o novinách, novinářích, v nichž autor kritizuje poměry v tisku v období mezi dvěma světovými válkami.
• Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929) – povídky s detektivní tematikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. Hrdina většinou není velký zločinec, ale malý zlodějíček, také kriminalista je obyčejný člověk. V těchto dílech jde především o vystižení různých typů osob. V povídkách se odráží relativismus – není přesně dána pravda, záleží na úhlu pohledu. Čtení tak není pouze humorné, ale i k zamyšlení.
• Zahradníkův rok (1929) – jedná se o fejetony o zahradničení, zároveň zde pomocí reakcí na děje související se zahradničením (např. počasí) vystihuje českou povahu.
• Marsyas čili na okraj literatury (1931) – zde se v několika esejích zabývá tzv. brakovou literaturou – dochází k závěru, že její existence je nutná. Jedná se o poměrně kvalitní rozbor tohoto žánru.
• Kniha apokryfů (1932) – povídky ve kterých stylizuje historická a především biblická témata
• O věcech obecných čili Zoon politikon (1932) – fejetony a stati
• Následující díla tvoří volnou (tzv. noetickou) trilogii spojenou podobnými filosofickými myšlenkami a závěry. Tato trilogie patří k vrcholům jeho díla. Ukazuje, že ze stejných fakt vyvozují různí lidé odlišné závěry, zobrazuje zde mnohost pohledů na svět, relativnost pravdy.
  • Hordubal (1933, zfilmováno v r. 1937) – základem této novely je skutečná událost, kdy se sedlák (Hordubal) po několika letech práce v Americe vrátil domů (Podkarpatská Rus) a byl zavražděn svojí ženou a jejím milencem. Čapek si zde klade otázky typu jsme vůbec oprávněni spravedlivě soudit vinu? Při usvědčení se ztratí Hordubalovo srdce, symbolizuje nevyřešený příběh Hordubala.
  • Povětroň (1934) – v této novele je z trosek letadla vytažen bez jakýchkoliv dokladů člověk. Tři svědci jeho umírání (zdravotní sestra, básník a jasnovidec) si tak na základě vlastních představ a zkušeností vytvářejí představu o umírajícím (na základě toho, jací jsou sami).
  • Obyčejný život (1934) – drážní úředník v penzi líčí svůj „obyčejný život“ v pamětech a zamýšlí se nad ním. Postupně dochází k přesvědčení, že se vlastně skládá z mnoha osobností, které dohromady tvoří jeho osud.
• Válka s Mloky (1936) – Lidé objevují zvláštní tvory – mloky, inteligentní živočichy, které lidé začnou cvičit jako levnou pracovní sílu. Mloci se však vzbouří, začnou organizovat svůj vlastní stát, zvolí si svého vůdce a žádají pro sebe „životní prostor“. Vše spěje nevyhnutelně k válečnému konfliktu.
• První parta (1937, zfilmováno v r. 1959) – děj tohoto románu se odehrává v dole, kde po závalu zůstane několik horníků a vedení dolu hledá dobrovolníky na jejich záchranu. Toto dílo je oslavou lidské solidarity.
• Jak se co dělá – soubor causerií.
• Život a dílo skladatele Foltýna (1939, vydáno posmrtně, televizní inscenace v r. 1992) – nedokončený román.

Drama

• Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922) – jednoaktovka; napsáno spolu bratrem Josefem.
• Loupežník (1920, zfilmováno v roce 1931) – komedie zabývající se vztahem mladé a starší generace. Loupežníkem je student s pověstí lehkovážného mladíka, který se zamiluje do dcery svého profesora, který o jejich lásce nechce ani slyšet. Loupežník nakonec využívá nepřítomnosti rodičů a zamkne se se svou láskou v jejich domě a odmítá je pustit dovnitř. Nakonec donutí pana profesora k přiznání, že mladá generace není tak špatná, jak si jeho generace představuje.
• R.U.R. (Rossum’s Universal Robots – Rossumovi Univerzální Roboti, 1920) – v tomto vědeckofantastickém dramatu poprvé zaznělo slovo robot, které Čapkovi údajně poradil bratr Josef. Čapek zde varuje před zneužitím techniky. Továrník Rossum vyrábí dokonalé roboty, kteří jsou k nerozeznání od lidí. Roboti postupně vykonávají stále více práce a lidé postupně degenerují. Roboti se vzbouří a začnou vyvražďovat lidi, nakonec vyvraždí všechny až na starého Alquista. Robotům hrozí zánik, protože nejsou schopni vyrábět sami sebe; po Alquistovi chtějí, aby zase objevil tajemství jejich výroby. Alquist se snaží všemožně zjistit informace o konstrukci robotů, dojde i na vivisekci. Mezitím se na scéně objeví roboti z poslední série, Primus a Helena, kteří mají některé lidské vlastnosti, jež ostatním robotům chybí. Alquist zjistí, že se milují, a požehná jim jako zakladatelům nového rodu. (problém – svět zamoří roboti; spása – v lásce)
• Ze života hmyzu (1921, zhudebněno J. Cikkerem) – alegorický pohled na svět hmyzu, který představuje různé lidské vlastnosti a lidské typy. Na záchranu skutečných hodnot vystupuje tulák, který nejprve mraveniště nezaujatě pozoruje, ale nakonec se z pozorovatele stane aktivním účastníkem děje a rozšlapává mravenčího vůdce. Napsáno spolu s bratrem Josefem.
• Věc Makropulos (1922, zhudebněno L. Janáčkem) – tajemná žena Elina Makropulos prozradí, že je jí ve skutečnosti 300 let. Je dcerou alchymisty, který působil na dvoře Rudolfa II., a který objevil elixír mládí. Císař mu nařídil, aby tento přípravek vyzkoušel na své dceři. Mnoho lidí jí závidí, ale ona je unavena žitím, protože lidský život je těžký a jeho normální délka stačí. Za 300 let poznala všechny lidské vlastnosti, vidí už jen něco, co se stále opakuje, to ji unavuje. Přesto se však bojí smrti.
• Adam stvořitel (1927) – Adam je nespokojen se světem jaký je, proto jej zničí a vytvoří nový. Je zklamán, protože brzy zjišťuje, že nový svět není lepší než ten, který zničil. Napsáno spolu s bratrem Josefem.
• Bílá nemoc (1937, zhudebněno T. Andrašovanem, zfilmováno H. Haasem roku 1937) – objevuje se diktátor (Maršál), který chce válku (Adolf Hitler), ale zároveň s ním se objevuje strašlivá nemoc, která zabijí lidi. Touto nemocí onemocní i diktátor, jeden mírumilovný lékař (Galén) nachází lék. Nabízí diktátorovi, že ho vyléčí výměnou za mír. Diktátor nakonec přijímá, ale lékař je zabit zfanatizovaným davem cestou k němu. Na konci díla vypuká válka.
• Matka (1938) – V tomto dramatu hlavní hrdinka matka se svými rozhovory snaží zabránit svému dítěti – Tonimu (její starší synové i manžel již zemřeli nebo padli), aby odešel bojovat. Teprve poznání, že nepřítel zabíjí i malé děti a že není sama, kdo prožívá ztrátu svých synů, ji donutí dát Tonimu pušku a pustit ho do války. Její zemřelí synové a manžel vystupují ve hře jako normální postavy, se kterými matka rozmlouvá.

Cestopisy

V Čapkových cestopisech nejde o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. V těchto dílech je velmi bohatý jazyk, který byl později často napodobován, ale nikdo nebyl schopen se Čapkovi přiblížit. Tyto cestopisy jsou velmi pěkné. V současné době čtenáři přinášejí zejména přiblížení kultury a ducha navštívených států v období mezi světovými válkami. Popisuje své vlastní cesty. Forma, jakou tyto cestopisy psal, připomíná jeho sloupky. Nejdříve cestopisy posílal do Lidových novin, až později vyšly knižně.

• Italské listy (1923)
• Anglické listy (1924)
• Výlet do Španěl (1930)
• Obrázky z Holandska (1932)
• Cesta na sever (1936)

Pro děti

• Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) – pohádky z různých zaměstnání, kde Čapek dětem sděluje určité principy lidského chování (např. listovní tajemství).
• Dášeňka čili život štěněte (1933) – toto dílo, napsané a fotografované s Josefem Čapkem, je vyprávění o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky. Karel Čapek vypráví tomuto pejskovi psí pohádky, které jsou tak trochu také bajkami.
• Měl jsem psa a kočku (1939)
• Pudlenka (1970) – toto posmrtně uspořádané dílo je o kočkách a o Čapkově kočce Pudlence zvlášť. Později vydáváno jako Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku (obsahuje Čapkova díla Měl jsem psa a kočku, Člověk a pes a doslov Olgy Scheinpflugové O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách).

Filozofická díla

• Pragmatismus čili Filosofie praktického života (1918)

Překlady

• Francouzská poezie nové doby (1920), tato antologie moderních francouzských básníků (zhruba od Charlese Baudelaira po Guillauma Apollinaira) výrazně ovlivnila vývoj české literatury (např. postoj české poezie k asonanci a vůbec českou metriku). Překlady byly jazykově dokonale propracované, na dlouhou dobu se staly vzorem překladu a často i původní poezie (velmi ovlivnily například Vítězslava Nezvala). Klíčovou součástí antologie je slavná Apollinairova báseň Pásmo.

Politická díla

• Hovory s T. G. Masarykem (1928-1935, 3 svazky) – jedinečné svědectví o Masarykovi (jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, jeho vzpomínek)
• Mlčení s T. G. Masarykem – doplnění hovorů, esej z roku 1935.

Zdroje použité v tomto životopisu:

Přispěvatelé Wikipedie, Karel Čapek [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 13. 12. 2016, 23:19 UTC, [citováno 19. 12. 2016] <Wikipedia.cz>

Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported