František Josef I.

František Josef I. (18. srpna 1830 zámek Schönbrunn, Vídeň – 21. listopadu 1916 zámek Schönbrunn, Vídeň) z rodu Habsbursko-lotrinského byl po dobu 68 let císař rakouský (nekorunovaný, v letech 1848-1916), král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský a markrabě moravský.

Životopis Františka Josefa I.

Svou matkou arcivévodkyní Žofií byl během dospívání veden ke zbožnosti a přesvědčení o nedotknutelnosti panovnické moci. Na trůn nastoupil 2. prosince 1848 v Olomouci a po porážce revoluce vládl zpočátku absolutisticky. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Poté, co roku 1859 prohrál válku s Itálií, přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkova válka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. S přibývajícími roky se František Josef ve své říši stal všeobecně uctívanou osobností. Ke konci svého života se pak císař stal jakousi legendou, která svou prací udržovala mnohonárodnostní říši pohromadě. Rakouská expanze na Balkán ale vyústila roku 1914 v první světovou válku, jejíhož konce se císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky.

V osobním životě František příliš šťastný nebyl. Manželce, která po nějaké době začala žít mimo Rakousko, se odcizil, jeho jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku. Pro jeho povahu byla typická velká píle, s kterou plnil své panovnické povinnosti, a konzervativní smýšlení.

Dětství a dospívání

František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Bylo mu přezdíváno Salzprinz, protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu. Jak bylo v té době zvykem, porodu přihlížela velká část císařského dvora, dokonce se při něm podávalo občerstvení.

Pokládalo se za velice pravděpodobné, že jednou usedne na trůn a tomu odpovídala i jeho důkladná výchova. Na tu dohlížela zejména jeho matka, která v mnoha ohledech formovala i jeho politické názory. František byl vychováván v přesvědčení o silné panovnické moci a utvrzován v myšlence, že císař se zodpovídá pouze Bohu. Kromě běžných předmětů studoval i vojenství a učil se najednou několik cizích jazyků, mimo jiné i češtinu. K vojenským záležitostem a armádě měl již od dětství velmi kladný vztah. Velký důraz se kladl na výuku teologie, kterou měl na starosti pozdější vídeňský arcibiskup Rauscher. František tak byl vychováván ke zbožnosti a respektu k římsko-katolické církvi. Státní záležitosti ho od jeho sedmnácti let vyučoval sám státní kancléř, kníže Metternich.

Vláda a říšská politika

První léta vlády

Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Na rakouský trůn nastoupil v Olomouci 2. prosince 1848 jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848, a od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly, např. církev.

Při volbě jeho jména se v tomto kontextu mělo jednat o určitý kompromis. Jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky císaře Josefa II.

Prvních několik let Františkovy vlády měl na jeho rozhodnutí velký vliv ministerský předseda, kníže Felix Schwarzenberg. Po jeho smrti roku 1852 už řídil císař říši sám. K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Ovlivněn touto událostí se pak roku 1853 Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova pobočníka Maxmiliena O´Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.

Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané Bachův neoabsolutismus (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha). Tento režim se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení.

Vláda, v níž Bach zasedal, byla ovšem také spojena s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Byla provedena celková liberalizace hospodářské sféry, např. se přestala platit vnitřní cla. Došlo také ke zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny, a tak se ukázalo jako nezbytné změnit finanční politiku a zlepšit dostupnost úvěrů pro podnikatele, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Jedním z dokladů císařových totalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat na 3,5 roku předního českého žurnalistu Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení.

Během let 1849-1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy – roku 1849 „březnová“ nebo také Stadionova (jejím spoluautorem byl hrabě Stadion) a v roce 1861 „únorová“ (také Schmerlingova), základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851). V souvislosti s vydáním ústavy z roku 1849 nechal císař rozpustit říšský sněm v Kroměříži, který pracoval na přípravě vlastní ústavy.

Krymská válka a porážka v Itálii

Do zahraniční politiky monarchie se mladý František Josef I. výrazněji zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Rakousko se zde postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s ruskou říší. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, prakticky se ocitlo v mezinárodní izolaci a do budoucna ztratilo ruskou důvěru.

Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čímž Rakousko ztratilo Lombardii. Císař v bitvě u Solferina, ve které rakouskou armádu porazila francouzsko-sardinská vojska pod velením Napoleona III. a Viktora Emanuela II., osobně velel. Tato porážka znamenala rozhodující krok ke sjednocení Itálie. Důsledkem ztráty Lombardie, i vzhledem ke špatné situaci v oblasti státních financí, pak bylo odvolání Bacha a postupné vytváření konstituční monarchie v Rakousku.

1860-1867

V roce 1860 František Josef I. tzv. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska) přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem. Svůj opakovaný slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Na druhou stranu se ale nikdy nenechal korunovat ani rakouským císařem.

Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se tehdy díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Nicméně jako konstituční panovník byl František Josef I. stále panovníkem „z Boží vůle“ a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly jeho kritiky označovány za absolutistické. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity.

Vznik Rakouska-Uherska a národnostní politika

V říši se začínala výrazněji otevírat národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), v němž přislíbil řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládaná a následovala nespokojenost prakticky všech národností vyjma Němců.

Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který měl dle ústavy z prosince 1867 společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.

Národnostní nerovnost byla realitou Rakouska-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů.

1867-1908

Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linií kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie.

Jedním z výrazných projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby, než Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil.

Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii.

Na přelomu 19. a 20. století se František Josef stával jakousi legendou, která stmeluje mnohonárodnostní charakter říše. V národnostní otázce trval na zvýhodněném postavení pro Maďary a odmítal federalizaci monarchie, kterou navrhoval jeho synovec a následník František Ferdinand d’Este. Při řešení jiného problému se ale dokázal době přizpůsobit a tak v roce 1907 pomohl v zemi prosadit zavedení všeobecného volebního práva.

Zahraniční politika od 60. let 19. století

V šedesátých letech se zhoršilo rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska. Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem k Francii a Itálii. Když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovalo Rakousko na snahu získat v Německu zpět svůj vliv a svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích.

V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno, došlo pouze k tajné dohodě, ve které si obě země rozdělily sféry svého vlivu na Balkáně.

Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.

První světová válka

Anexe Bosny roku 1908 zhoršila vztahy se Srbskem a Ruskem. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este, zamýšleného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a přes to, že Srbsko přijalo většinu jeho požadavků, říše reagovala 28. července vyhlášením války. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a v Evropě se tak rozhořela první světová válka. Podle historika Franze Herreho si František Josef válku nepřál, respektoval ale názor svého ministra zahraničí Berchtolda a dalších stoupenců válečného konfliktu.

Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně a na tzv. haličské frontě, kde válčilo spolu s Němci proti Rusku. Zpočátku se mu nedařilo. K částečnému průlomu na ruské frontě došlo s pomocí Němců na jaře 1915 a Srbsko se podařilo porazit až na podzim roku 1915. I tady se ale rakouská armáda neobešla bez pomoci té německé. Od jara 1915 museli navíc Rakušené bojovat i proti Itálii.

V Rakousku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala a to bylo nuceno se orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie.

Císař zemřel na zápal plic uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. I přes těžkou nemoc se snažil do posledních okamžiků pracovat. Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. Rakousko-Uhersko, oslabené válkou, kterou začal jeho prastrýc František Josef o čtyři roky dříve, se tak v roce 1918 rozpadlo.

Povaha a životní styl

František byl velice pracovitý, vstával časně – již v pět hodin ráno, v pozdějších letech ve čtyři hodiny. K snídani míval rohlíky se šunkou a máslem. Podstatnou část dne trávil vyřizováním spisů za stolem své pracovny, dokumenty často četl i během oběda. K tomu mu servírovali vařené hovězí, případně přírodní řízek či guláš. Pokud to šlo, večeřel s rodinou, spát chodil už v devět hodin. Rád se oblékal do uniformy, odpovídalo to jeho důrazu na formální způsob chování a stejné způsoby očekával i od ostatních. Součástí jeho programu byly audience, během kterých ho navštívilo za celou dobu jeho panování zhruba 100 000 lidí.

Podle Franze Herreho měl císař citlivou, spíše introvertní povahu, vlivem své výchovy se ale naučil nedávat city najevo. S ostatními jednal zdvořile, např. nerad používal rozkazovací způsob, místo něj používal slova jako „prosím“ nebo „doufám“. Svůj nesouhlas ale uměl dát jasně najevo. Byl také velmi dochvilný, šetrný a konzervativní. V pozdějším věku se to projevovalo odmítáním nových vynálezů, císař tak nepoužíval telefon, výtahem nejezdil vůbec a automobilem zcela výjimečně. Své povinnosti panovníka plnil až do pokročilého věku, např. ještě ve svých 79 letech sledoval vojenské manévry a v 80 letech, i když naposledy, seděl na koni při přehlídce. Jezdit na koni uměl výborně.

Ve volném čase se intenzivně věnoval lovu. Mezi lety 1848-1899 se tak stalo jeho kořistí 48 345 kusů zvěře. Jiné záliby neměl.

Rodinný život

František Josef byl synem arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Františkův vztah s liberálněji smýšlejícím a ambiciózním bratrem Maxmiliánem byl poměrně napjatý, ale jinak měl svého bratra rád. Když ale roku 1864 přijal Maxmilián nabídku stát se mexickým císařem, jeho bratr ho musel donutit vzdát se z politických důvodů nástupnictví trůnu v Rakousku. Maxmiliánovo zastřelení republikány v Mexiku roku 1867 se pak Františka hodně dotklo.

V roce 1853 se v letní rezidenci v Bad Ischlu seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známou také jako Sissi). Alžběta byla druhá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Císař se do Alžběty zamiloval a 24. dubna 1854 se s ní v augustiniánském kostele ve Vídni oženil.

Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté:

  • Žofie (1855-1857). Zemřela ve dvou letech na černý kašel při cestě po Uherském království.
  • Gisela (1856-1932). V 16 letech provdána za bavorského prince Leopolda.
  • Rudolf (1858-1889). Poté, co Rudolf směl po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře ukončit striktně armádní výchovu, věnoval se přírodním vědám. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, a to anonymně a za zády svého otce. František Josef izoloval korunního prince Rudolfa od státních záležitostí a ten to těžce nesl. Na císařovo přání se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1889 spáchal sebevraždu. Ačkoli si s ním jeho otec nerozuměl, jeho smrt ho zdrtila.
  • Marie Valerie (1868-1924). Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Vzala si arcivévodu Františka Salvátora. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.

Mezi manželi později došlo k odcizení, císař již od roku 1875 měl poměr s Annou Nahowskou, se kterou údajně zplodil i dceru. Poté od roku 1887 až do své smrti udržoval vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou.

Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta po Evropě. 10. září 1898 ji na břehu jezera v Ženevě zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni. I když se v posledních letech se svou manželkou moc často nevídal, měl ji František Josef stále rád a její smrt ho velmi zarmoutila.

 

Použité zdroje v životopisu Františka Josefa I.:

Přispěvatelé Wikipedie, František Josef I. [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 19. 12. 2016, 13:25 UTC, [citováno 20. 12. 2016] <Wikipedia.cz>

Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *